Welcome to my World!

Pokud máte jakýkoliv dotaz či připomínku, napište mi ZDE (nebo klikněte na obrázek)

http://data3.whicdn.com/images/109737282/large.jpg

Prosinec 2012

Nový rok

29. prosince 2012 v 22:27 | Aki-chan |  Blá-Boly
Před chvílí tu byl stres zvaný Vánoce a už je tu hned další skrývaný pod názvem Nový rok. Jak patetické, že každý rok stále dokola lidi baví připíjet si na Nový rok, který zas jenom přejde do dalšího u kterého budeme znova cinkat sklenkami o sebe. Taková paranoia si myslet, že bude něco nového co se může chválit, fajn tak rosteme a stárneme každm nádechem, každým pohybem, ale to neznamená, že to musíme oslavovat. Promiňte lidi kdo tenhle okamžik považuje za "Legendární", ale mě to už krapet přestává bavit, furt si hrát na něco co nejsem. Ok, jsem připravená na něco velkýho už tři roky a co se stalo... NIC, samozřejmě jako vždycky. Ach jo, já chci zažít něco neočekávanýho, dobrodružnýho a něco do čeho mi nebude každý skákat. Tak lidi připravte se na Nový rok pořádně, protože tenhle nestál za nic.




Andělský zloděj

29. prosince 2012 v 22:17 | Aki-chan |  Myšlenky - plácáme bábovičky blbostí
Já vím, že bych s těma zaláskovanýma věcma měla přestat, ale je to lepší než depresivum jako uspávanka Smějící se


Dnes, když jsem se probrala ze svého snění, jsem zjistila nemilou věc. Chybí mi část těla, abych to zkrátila, spíš jeden orgán… SRDCE.
Doufám že se mýlím, ale s největší pravděpodobností bylo ukradeno.

Pachatel má vlasy barvy slámy padající k ramenům , oči jak ty nejdražší jantary, hubenou, ale přesto svalnatou postavu a obličej, jako by vytesali sami andělé. Ptáte se jak to vím, míjím ho každý den ve škole. Pokud zahlédnete někoho s zářícím úsměvem, jako právě vycházející slunce, je to on.
Možná ho nebudete schopni rozpoznat od božského stvoření, které se nějak zatoulalo na zem.
Hned jak ho zpozorujete, utíkejte. Je to hodně dobrý lupič, krade orgány jediným pohledem.
Ale přesto mi nejde do hlavy jak někdo tak úžasný stojí pevně nohama na zemi a nelítá někde vysoko nade všemi s hlavou v oblacích.


Pana nebo Orel

25. prosince 2012 v 19:45 | Aki-chan |  Blá-Boly
viděli jste film Pana nebo Orel? Ne ten debilní seriál kde si hážou mincí o to kolik budou mít peněz, ale ten BOŽÍ film. Kdo neviděl ať si to ihned stáhne na ulož.to. A kdo jste to viděli čtěte dál...

Vždycky mě fascinovalo jak může holka udělat tolik pro ostatní. Lže i svým kamarádům, aby pomohla těm, kteří to potřebují. Sice úplně zezačátku říkala, že má rande s klukem jen kvůli praštěný rodině svý kamarádky, aby s nima nestrávila výkend, ale i tak. Ti další kluci jí sice dali za to prachy i když jen všude trvdili, že to dělali a tak, ale ona za to nesla ty horší následky, kdy ji celá škola brala za 'lehkou holku'. Kdo z vás by před celou školou veřejně prohlásil že je Kur.., aby tak někomu pomohl od šikanování. Spousta si určitě v duchu řekne: 'Jó já bych to pro někoho přetrpěl.' No není to takový jak se zdá myslím, že tenhle film to dobře vystihl. Né že bych už v takové situaci byla, ale přece někde musí být spravedlnost, která určuje co je správné udělat a co ne, i když tím ztratíte všecny blízké a kamarády.

Tenhle film patří mezi moje oblíbené a když nejste schopni si ten film pustit nebo k tomu nemáte prostředky, půjčte si aspoň knihu Šarlaatové písmeno (The Scarlet letter).

Vztek, to není ono..

22. prosince 2012 v 0:24 | Aki-chan |  Blá-Boly
Poslední dobou se na mě valí starostí jak kupa blech. Už ani nestíhám vnímat všechny ty stížnosti a blbosti, který mi každý říká. Já už nevím co mám dělat, včera jsem se procházela dobrou hodinu než jsem se dala zase dohromady pak jsem si teda řekla, že bych místo smutky a chuti si podřezat žíly si to kompenzovala vztekem. Takže světe div se a dav se já jsem kompletně nasraná. Radši se ani neptejte co se stalo to bych vám to tady kritizovala ještě další rok.Kdyby se dalo zabíjet pouhou myšlenkou či pohledem, v okruhu 60kilometrů by kolem mě už nikdo nestál. Já bych fakt vraždila, né že by to co se mi stalo mě naštalo, ale smutek a naivitu musím něčím zakrýt, ne? Nepřejte si mě potkat a pokud mne uvidíte aspoň budete vědět kdo jsem...




Srdce na kolotoči

15. prosince 2012 v 1:05 | Aki-chan |  Myšlenky - plácáme bábovičky blbostí
Já vím, že předtím jsem psala zamilovaný no dalo by se říc, že tohle je taky zamilovaný, ale vzaný z úplně opačnho konce, no však se to dočtete.S vyplazeným jazykem

Nemohu spát, jíst a cokoliv co pozřu do úst hned zase vyhodím ven. Moje tělo odmítá všechno kromě myšlenek na tebe.
Ty, který ani nevíš, že existuju (a pochybuju, že to někdy zjistíš, varuju vás holky jestli mu to řeknete), mi způsobuješ nepřeberné množství starostí.
Nějak mě tlačí na hrudi, srdcem to nebude když si mi ho ukradl při prvním pohledu, možná to bude vzpomínka na to jak sedíš u oběda a směješ se s kamarády.
Na ten pohled nemohu zapomenout. Stačí lehké zvednutí koutků a roztaji jako ledovec na severním pólu.
Stále jsem s hlavou v oblacích a i když se mě někdo na něco zeptá tak buďto nevnímán nebo se snažím zakrýt předchozí roztěkanost.
Děláš mi díry do hlavy a nabouráváš se mi do snů, "Copak si nemůžeš dát aspoň na chvíli pokoj??" trpím nedostatkem spánku přemítáním o tobě v hlavě a když se mi konečně podaří usnout prostě si sprostě nakráčíš a pomotáš mi všechny sny.
Zaujatě tě sleduji, abych si hned mohla v duchu jednu natáhnout, ale já za to nemůžu to ty sis vzal permanetku na tři roky dopředu a zabral sis ta nejlepší místa.
Měla bych asi sehnat doktora nejlépe psycho, ten by věděl co dělat.
Ignorovat tě by se mi nepodařilo, koutkem po tobě někdy kouknout to bych zas koukala hodiny a kdybych se snažila dělat, že tě nevidím chtěla bych se za tebou otáčet ještě víc. Nebo bych si mohla pořídit ochranku na tvoje vpády do mýho života...

Nejraději bych si tě vryla do paměti ať nikdy nezapomenu.


Láska, to kouzelné slovíčko...

9. prosince 2012 v 22:38 | Aki-chan |  Myšlenky - plácáme bábovičky blbostí
Tak jsem zas snila s otevřenýma očima (no u mě to není nic neobvyklýho) a přemýšlela jsem jaké bych měla myšlenkové pochody kdybych byla zamilovaná, no a jak se říká, že celý den nemyslíte na nic jinýho tak jsem začala psát takovou krátkou úvahu...
PS: Berte na vědomí, že je to teoretické v paralelním vesmíru, takže tady pochybuji, že se to stane


Jedu a způsobuji si vlastní bolest hlavy myšlením na tebe. Jak vstáváš a bez snídaně odcházíš do školy s chybným svědomín, že si po cestě něco koupíš (což stejně nestihneš).
Stále sedím a poslouchám písničky v přeplněném autobusu už i tak plném rachotivých zvuků. Myslím na tebe, jak vždy v tuhle dobu utíkáš na autobus, abys to natěsno stihl včas.
Pokaždé nahodíš svůj usměv když vejdeš do třídy čímž pozdravíš všechny spoluobčany v lavicích. Sedáš si na místo ve chvíli kdy příjde učitel, aby ti mohl říct, aby ses znova postavil.
Přes hodinu si povídáš s kamarády a absolutně nevnímáš výklad profesora případně si kreslíš po lavici. Učitel to přehlédne jako vždy kvůli nedostatku výhledu na tvoji lavici, kterou máš zastrčenou až v koutě místnosti.
Celý den se směješ, bavíš se s kamarády a úplně zapomínáš, že jsme si odpoledne domluvili schůzku ve městě. Je pět hodin a čtyřicet sedm minut a ty máš už dvě hodiny spoždění.
Jsou skoro Vánoce, ty mi vůbec nebereš telefon a tak jsem už krapet zoufalá jestli vůbec příjdeš. Už jsem to chtěla vzdát a tak jsem se otočila, že půjdu zpátky domů s doměním, že už nepříjdeš.
Pomalu kráčím po zasněžené cestě a vítr mi ofoukává už i tak červené tváře od mrazu. Lekla jsem se když mě někdo ze zadu popadnul a otočil. "Promiň, promiň, promiň, jde to nějak abys mi odpustila?"říkal jsi mezi objetím. "Možná, ale musíš mě pozvat na kafe." poťouchle jsem se usmála.
Chtěla jsem řvát, že jsi mě nechal čekat, ale pod tvým psím pohledem jsem roztála jako ledovec. "Jasně, tak pojď." Chytl jsi mě kolem ramen a odvedl do nejbližší kavárny. Už jsem byla zvyklá, že chodíš pozdě a tak jsem to přehlédla. Po hodinách dlouhýho povídání jsi mě doprovázel domů.
Šli jsme přes parčík, byli jsme už zmožení z celého dne takže nakonec sednout si byla nejlepší volba. Objímal jsi mě a držel za ruce jako bys mě už nikdy nechtěl pustit. Najednou jsi povolil a otočil ses čelem k mně. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, políbil jsi mě. Tehdy jsem tomu nemohla uvěřit.
Moje PRVNÍ pusa a s tebou! Já byla tak nadšená a vyvedená z míry, že jsem zapomněla dýchat.
Po chvíli ses ode mě odtrhl, podíval ses na mě a udivil ses. "Jsi v pořádku?" zeptal ses roztřeseně. "J-jo jsem, j-jenom to byla prvn-."zajíkla jsem se v odpovědi jak jsem byla celá v rozpacích. Byla jsem celá červená ale od zimy to nebylo. V tu chvíli jsem byla rozcupovaná motýly lásky na malé kousíčky.

Ty ses jenom usmál, objal mě znova a řekl: "to moje taky." Pak jsme na té kouzelné lavičce seděli skoro celou noc a jen pozorovali hvězdy.


Vánoce Vánoce přicházejí....

8. prosince 2012 v 20:01 | Aki-chan |  Blá-Boly
Už asi od začátku října mám vánoční náladu. Stále si broukám koledy a když nemyslím na cukroví, představuju si jak vstávám do mandarinkami provoněného domu. Vánoce jsou skvělý svátky plný pohody a štěstí. Už se nemůžu dočkat toho volna. Mohlo by do 24. začít sněžit, to by to teprve byly pořádné dny klidu a míru.

Sedět s rodinou a přáteli u stromečku, společně si vyměňovat dárky to dělá tu nejkrásnější chvíli v roce. Překvapení schovávající se pod papírem zavázaným stužkou umí vykouzlit úsměv všem, ať tomu kdo to rozbaluje nebo tomu kdo to balil či přihlížejícím, kteří mají radost, že se to dotyčnému líbí.

Aaaaaaaah jak já se těším na VÁNOCE!!! S vyplazeným jazykem Hej lidi umí někdo zrychlovat čas, aby jsem se dostali do těch časů co nejdřív?


Like a Boss

8. prosince 2012 v 17:00 | Aki-chan |  Other...
Tady Tsuna-kun vypadá úplně krutě. No ikdyž až do kapitoly 201 v manze tvrdil, že rozohodně BOSS mafie nebude.


Temnota sžírající srdce

2. prosince 2012 v 20:35 | Aki-chan |  Blá-Boly
Radši hned zezačátku varuji: je to trošku depresiní, ale náladám se nevyhnu

V mém srdci se skrývá nepříjemná schopnost. Sobeckost. Ta vlastnost cokoliv si přivlasťnovat. Aby lidé nepoznali, že trpím, skrývám se za smíchem. Využívám radost ostatních abych se necítila tak špatně. Mezitím co se snažím přizpůsobit okolí, usmívám se jako sluníčko, aby si nedělali starosti co se děje. Událost, která se stala už hodně dávno... kéž by nikdy neproběhla. Kéž by to mělo následky na mě a ne na ni.

Černo, pusto a prázdno se rozprostírá kolem mého srdce. Jediný bod světla je úsměv, to jediné co mě drží při životě. Musím se stále ovládat, jediný okamžik by mohl zmařit veškeré úsilí. Vztek, pýcha, rozkvět... tyhle povahy mne vůbec netrápí. Vždy za ně schovávám něco jiného. Nějakou vzpomínku, která mi dělá díry do spaní. I když bych na všechno zapomněla a nevěděla co to bolest nebo lítost vůbec je, někde v jádru duše bych stále cítila, že mi něco chybí.